TEA

Podstatou sochařské tvorby Tei Dohnalové (*1993) je figura jako elementární jednotka lidského vnímání a prožívání. Modelování a odlévání figury stálo už na jejím počátku, kdy jako sochařka vzešla z ateliéru Michala Gabriela na brněnské Fakultě výtvarných umění. Anatomicky přesné pojetí těla se ovšem pod jejíma rukama přetváří, a to prostřednictvím různorodé sochařské matérie, v jejímž rámci autorka projevuje neobyčejnou vynalézavost. Jako by se vžila do prométheovské role umělce – svého způsobu stvořitele. Její práce s materiálem je ustavičným experimentem, balancujícím na hranici křehkého a pevného, celistvého a fragmentálního. Tyto kontrastní povahy hmoty spojuje socha fantastické mořské bytosti, Chloé. Roztříštěné sklo a trhliny lité umělé pryskyřice vyjádřily pomíjivost rozkládající se tělesné schránky, její křehkost a citlivost. S tématem rozkladu a zániku se váže také série Kanopy (2018). Řada antropomorfních plastik svým názvem odkazuje k egyptským nádobám na vnitřnosti, nezbytným pro rituál mumifikace. Plastiky však na sebe vzaly podobu dítěte a spojují tak protipóly zániku a zrození. Diplomovou práci věnovala autorka menhirům, které ji uhranuly při opakovaných návštěvách francouzského Carnacu. Transformace megalitu u Klobuk na Slánsku nám pokládá otázku, zda forma, přenesená pomocí 3D technologie do sochařského díla, může být nositelem významu obdobně jako přenesený a zdokonalený otisk totožné platónské ideje. Menhir je dalším tématem, jímž autorka pokračuje v zrcadlení svého vztahu k přírodě a figuře, s touhou se jí přiblížit, s touhou po propojení.

Žaneta Turoňová